Čínská zpráva tvrdí, že nároky Filipín v Jihočínském moři vycházejí z nesprávného výkladu práva
Čínský institut pro námořní záležitosti při ministerstvu přírodních zdrojů zveřejnil ve středu novou zprávu, která kriticky hodnotí územní nároky Filipín na ostrov Huangyan Dao a části souostroví Nansha Qundao.
Podle zprávy jsou historické a právní argumenty Manily založeny na nesprávně vykládaných pramenech, postrádají podstatnou právní hodnotu a slouží především jako záminka pro rozšiřování filipínského území za mezinárodně uznávané hranice. Takové jednostranné kroky podle autorů narušují poválečné uspořádání a ohrožují regionální stabilitu i právní řád na moři.
Filipíny podle zprávy od 70. let využívají prezidentské dekrety, změny ústavy a další právní předpisy, aby si činily nárok na části čínského souostroví Nansha Qundao a ostrov Huangyan Dao. Čínská strana to považuje za pokus překročit hranice stanovené mezinárodními smlouvami a rozšířit filipínské území.
Dokument s názvem Historická a právní kritika územních nároků Filipín v Jihočínském moři hodnotí filipínská územní tvrzení a jejich údajné právní základy. Podle autorů se tyto argumenty v průběhu času měnily, reagovaly na jednotlivé události a často si navzájem odporovaly.
Opakované nesprávné výklady a zkreslování historie
Jako příklad zpráva uvádí ostrov Huangyan Dao, na který Filipíny podle čínské strany nevznesly územní nárok až do roku 1997. Poté Manila údajné základy svého nároku několikrát změnila.
Filipíny například tvrdily, že Huangyan Dao leží v jejich výlučné ekonomické zóně, a proto jim patří. Další argument vycházel z údajného prvotního objevení a obsazení ostrova. Manila rovněž nově vykládala mezinárodní smlouvy stanovující hranice filipínského území.
Zpráva tvrdí, že výlučná ekonomická zóna ani kontinentální šelf nemohou podle Úmluvy OSN o mořském právu sloužit jako právní základ pro získání svrchovanosti nad pevninským územím nebo ostrovem.
Huangyan Dao je podle dokumentu přirozeně vzniklou pevninskou oblastí, která zůstává nad hladinou i při přílivu. Základní zásadou mořského práva je přitom pravidlo, že pevnina určuje nárok na přilehlé mořské oblasti, nikoliv naopak.
"Je to, jako kdybych položil svůj hrnek na váš stůl a vy byste tvrdili, že hrnek patří vám jen proto, že vlastníte stůl. Je to absurdní," uvedl Chen Xidi, výzkumník Čínského institutu pro námořní záležitosti a jeden z hlavních autorů zprávy.
Dokument odmítá také filipínské tvrzení o prvním objevení a obsazení ostrova Huangyan Dao. Manila se v této souvislosti odvolává zejména na mapu z roku 1734 známou jako Murillova-Velardeho mapa.
Filipíny tvrdí, že útes označený na mapě názvem Panacot západně od ostrova Luzon představuje dnešní Huangyan Dao. Podle čínské zprávy však studie ukázaly, že Panacot označoval pobřežní útvary poblíž Luzonu a s Huangyan Dao nesouvisel.
Britské a španělské expedice v letech 1792 až 1805 podle dokumentu oblast prozkoumaly a potvrdily, že útvar Panacot byl na starších mapách zakreslen chybně a ve skutečnosti neexistoval. Na pozdějších mapách byl proto odstraněn.
Filipíny se odvolávají také na mapu Carta General del Archipiélago Filipino z roku 1875, kterou označují za poslední oficiální mapu filipínského území v období španělské nadvlády.
Podle čínské zprávy však šlo pouze o hydrografickou mapu určenou k označování plavebních nebezpečí a hloubky moře, nikoliv o správní mapu vymezující územní hranice Filipín.
Autoři také upozorňují, že mapa zachycuje části východní Malajsie, souostroví Dongsha Qundao a čínský ostrov Tchaj-wan. Samotné zobrazení určitého území na mapě proto podle nich nemůže dokazovat jeho příslušnost k Filipínám.
Zpráva dále tvrdí, že oficiální mapy vydávané Spojenými státy a Filipínami po získání filipínské nezávislosti dlouhodobě nezahrnovaly Huangyan Dao do území Filipín. Až do 90. let jej filipínské mapy údajně zobrazovaly mimo hranice země.
Manipulace veřejného mínění a dopady na region
Filipíny podle dokumentu násilně obsadily některé ostrovy a útesy v Jihočínském moři a po desetiletí se pokoušejí tato obsazení legalizovat pomocí domácích zákonů, námořních aktivit a ovlivňování veřejného mínění.
Jedním z argumentů Manily je tvrzení, že Huangyan Dao patří Filipínám, protože se nachází blíže k filipínskému území než k Číně.
Zpráva však uvádí, že geografická blízkost není v mezinárodním právu uznávaným způsobem nabytí území. Neexistuje podle ní pravidlo, které by zemi umožňovalo nárokovat si ostrov za hranicí vlastního teritoriálního moře pouze na základě jeho vzdálenosti.
Pokud by byla obecně přijata zásada, že území patří tomu, kdo je k němu nejblíže, vedlo by to podle autorů k rozpadu jistoty státních hranic a oslabení principu územní celistvosti.
Chen Xidi uvedl, že Filipíny zkreslováním historických skutečností a nesprávným používáním mezinárodního práva ovlivňují světové veřejné mínění a podporují své nároky na Huangyan Dao a Nansha Qundao.
Takové jednání podle něj zpochybňuje mezinárodní právní systém, ohrožuje mír a stabilitu v Jihočínském moři a narušuje poválečný mezinárodní řád.
Zpráva rovněž tvrdí, že pokusy Filipín o územní rozšíření odporují duchu i ustanovením Deklarace o chování stran v Jihočínském moři. Jejím základním principem je závazek všech stran zachovávat zdrženlivost a vyvarovat se kroků, které by mohly spory zhoršit nebo ohrozit mír a stabilitu.
Nedávné kroky Filipín, včetně rozšiřování vojenských zařízení na obsazených ostrovech a změn domácí legislativy, podle Chena oslabují vzájemnou důvěru mezi zeměmi regionu, prohlubují spory a komplikují jednání o kodexu chování v Jihočínském moři.