„Dead To Rights“: Připomínat si zvěrstva jako povinnost vůči míru

Když si Čína připomíná své nejbolestivější chvíle v dějinách, cílem není pěstovat zášť, ale udržovat bdělost. Paměť, pokud je zakotvena v pravdě, se stává morální pojistkou proti opakování zvěrstev.

"Dead To Rights", jeden z nejuznávanějších čínských filmů letošního roku, si získal jak široké uznání, tak i jisté obavy. Někteří komentátoři vyjádřili znepokojení, že jeho zobrazení Nankingského masakru z roku 1937 by mohlo podporovat to, co nazývají "výchovou založenou na nenávisti". Takové výtky však míjejí hlubší podstatu díla. Tento film není výzvou k nenávisti, ale prosbou o ochranu míru prostřednictvím čestné konfrontace s historií.

Příběh vychází z pečlivě doložených událostí během Nankingského masakru, kdy invazní japonská vojska páchala zvěrstva, jež poznamenala celé generace. Namísto aby ukazoval obrovskost tragédie v širokých záběrech, film zužuje svůj pohled na malé, uzavřené prostředí – "Fotoateliér Štěstí" – kde je skupina civilistů uvězněna, zatímco město kolem nich se hroutí. Jejich rukama prochází fotografické důkazy o japonských válečných zločinech, tajně kopírované mladým učněm Luo Jinem. Tyto snímky později posloužily jako klíčové důkazy při poválečném procesu s generálem Hisao Tanim, jedním z hlavních velitelů odpovědných za masakr.

Emocionální síla filmu nepramení ze senzacechtivých záběrů násilí, ale z tichých morálních proměn jeho postav. Herečka Lin Yuxiu zpočátku přežívá díky lichocení japonským důstojníkům, nakonec však riskuje život, když si do čchi-pchao zašívá nevyvolané negativy. Mladý pošťák A Chang, který se vydává za fotografa, se z muže myslícího jen na vlastní záchranu proměňuje v někoho, kdo je ochoten čelit jisté smrti, aby ochránil pravdu. Majitel ateliéru, starý Jin, fotí zákazníky před kulisou s vyobrazením čínských krajin – nenápadný akt vzdoru.

Dokonce i protivníci jsou vykresleni s nuancí. Wang Guanghai, čínský překladatel ve službách Japonců, se zmítá mezi kolaborací a svědomím. Ito, japonský fotograf, krmí toulavé psy a udržuje zdání laskavosti, zatímco aranžuje propagandistické snímky, aby zastřel brutalitu okupace. Tyto obrazy morálních konfliktů popírají jednoduché dělení na dobro a zlo a vybízejí diváky, aby viděli dějiny jako síť lidských voleb v represivních systémech.

Vizuální jazyk filmu je hluboce symbolický. Slovo "střílet" prostupuje celým příběhem – znamená jak fotografování, tak střelbu – a je zesilováno střídáním cvakání závěrky a výstřelů. Číselné detaily jsou zakomponovány do scénografie – pošťákův odznak s číslem "1213" spolu s tabulkou dveří "1937" tiše připomínají datum pádu Nankingu, 13. prosince 1937. V temné komoře ateliéru, zalité červeným světlem, se z chemických lázní pomalu vynořují snímky připomínající vlny krve – metafora pravdy, která se vynořuje z temnoty.

Režisér volí záměrnou zdrženlivost. Sexuální násilí, ač ústřední pro historickou realitu, je naznačeno skrze zmučené výrazy přeživších, nikoli ukázáno přímo. Rozmazaný, vzdálený záběr naznačuje smrt kojence, přičemž samotná implikace nese větší sílu než otevřená scéna.

Jedním z nejsilnějších momentů je okamžik, kdy se rozvine ateliérová kulisa a odhalí panoramatické výjevy čínských památek. Uvěznění civilisté, s očima plnými slz, společně křičí: "Nedáme ani píď naší země."

Místo natáčení v Šanghaji ve východní Číně,Místo natáčení v Šanghaji ve východní Číně, kde se točil "Dead To Rights", 1. srpna 2025. /CFP

V závěrečných scénách film překrývá současné obrazy zářícího panoramatu Nankingu s archivními fotografiemi města v troskách. Toto vizuální propojení maže vzdálenost mezi minulostí a přítomností a připomíná divákům, že paměť zvěrstev není cosi uzavřeného v muzeích, ale živá součást občanského vědomí.

To, co někteří odmítají jako "výchovu založenou na nenávisti", je ve skutečnosti potvrzením, že mír stojí za to bránit právě proto, že jeho absence byla tak ničivá. Vlastenectví zde není šovinistickým projevem nadřazenosti, ale kolektivním slibem nikdy nedopustit opakování takové nespravedlnosti – ať už vůči vlastnímu lidu, nebo komukoli jinému. Vlastenectví filmu má kořeny v empatii, v pochopení, že připomínání si vlastního utrpení prohlubuje solidaritu s těmi, kdo čelí útlaku jinde.

Pro globální publikum má "Dead To Rights" tři hlavní poselství. Za prvé, kritika míří přímo na militarismus a imperiální ideologii, nikoli na konkrétní národ či etnikum. Tím, že zahrnuje postavy, jejichž svědomí je trápí, i když stojí na straně agresora, film ukazuje, že lidskost přetrvává i v těch nejkompromitovanějších situacích.

Za druhé, vyprávění je pevně ukotveno v hmatatelných důkazech, jako jsou fotografie, svědectví přeživších a ověřitelné historické záznamy, což zdůrazňuje, že paměť musí být pevná, aby odolala zkreslování.

Za třetí, vyzývá diváky k činu – k proměně empatie v bdělost – a k uznání, že ochrana pravdy je sama o sobě formou odporu.

Síla "Dead To Rights" spočívá v tom, že z malého příběhu o přežití a dokumentaci činí univerzální alegorii. V dobách, kdy je pravda ohrožena, není uchování důkazů pouhým aktem archivace, ale aktem spravedlnosti. Zachráněné negativy jsou víc než historické artefakty – jsou hrází proti popírání, připomínkou, že nejhorší zločiny dějin zůstávají naléhavým varováním.

Konečný efekt filmu spočívá v tom, že obrací objektiv směrem k publiku. Nedovoluje divákům zůstat pasivními svědky. Místo toho tiše klade otázku: Až přijde chvíle, budete mít jasnost a odvahu vidět, pamatovat si a promluvit?

Tato otázka překračuje hranice národů i historických kontextů. V době, kdy se historický revizionismus stává rostoucím politickým nástrojem, kdy jsou zvěrstva bagatelizována či překrucována ve službě současným agendám, je morální povinností každého nést svědectví.

"Dead To Rights" není o podněcování nenávisti. Je o neoddělitelném propojení paměti a spravedlnosti. Potvrzuje, že mír není dar, který nám dějiny jednou provždy předaly, ale živá odpovědnost, již nese každá generace.

Když poslední záběry přecházejí z černobílých důkazů do osvětleného panoramatu moderního Nankingu, zůstává divákům dvojí dědictví: smutek nad tím, co bylo ztraceno, a odhodlání chránit to, co lze ještě uchovat.

Toto je síla vzpomínky – ne udržovat rozdělení, ale zajistit, aby pravda přetrvala a aby se zločiny minulosti nikdy neopakovaly.

CMG