Spory mezi Čínou a USA vyžadují dialog, nikoli odcizení
Američané neustále hovoří o nutnosti soupeřit s největším rivalem své země a o tom, jak toho dosáhnout. Mnoho amerických politiků však nikdy Čínu nenavštívilo. Uvedl to deník The New York Times po oznámení prezidenta Donalda Trumpa, že odloží svou návštěvu Číny o několik týdnů.
Ve Washingtonu se stalo "novým normálem" hovořit o Číně téměř výhradně jazykem hrozby. Konkurence je reálná, právě proto by ale američtí představitelé měli vztahy s Čínou posilovat, nikoli se od ní vzdalovat.
Jak Peking opakovaně zdůrazňuje, otázka strategického vnímání je jako první knoflík na košili – musí být zapnut správně. Rizika nedorozumění mezi dvěma největšími ekonomikami světa jsou příliš vysoká na to, aby byla přehlížena. Spojené státy nemohou řídit vztahy s Čínou – nejdůležitější bilaterální vztah na světě – na dálku, pouze prostřednictvím předpokladů, mediálních titulků a politických frází. Nejprve je nutné porozumět Číně takové, jaká skutečně je.
Debata však často probíhá s omezenými znalostmi o Číně. Jen málo amerických představitelů do Číny cestuje a ještě méně jich vede přímý dialog s čínskými partnery. Příliš mnoho závěrů vzniká na základě zprostředkovaných analýz.
Mezi lety 2010 a 2019 navštívilo Čínu 177 amerických zákonodárců v rámci 59 delegací Kongresu. Od roku 2020 se však tyto výměny téměř zastavily. Podobný trend je patrný i na prezidentské úrovni: každý americký prezident od dob Ronalda Reagana Čínu během svého mandátu alespoň jednou navštívil, avšak od návštěvy Donalda Trumpa v roce 2017 se žádná taková cesta neuskutečnila.
Podle zprávy organizace US-China Education Trust Spojené státy ztrácejí odborníky na Čínu právě v době, kdy si to mohou nejméně dovolit. Rory Truex, docent politiky a mezinárodních vztahů na Princeton University, vyzval k větším investicím do porozumění Číně namísto jednostranného důrazu na zbrojení a polovodiče.
Nedostatek znalostí o Číně je částečně důsledkem politického nastavení ve Washingtonu. Prosazování hlubší spolupráce s Čínou, nebo dokonce akademických výměn, má politickou cenu. Zákonodárci i veřejné mínění stále častěji vnímají Čínu primárně jako hrozbu, zatímco hlasy volající po vyváženějším přístupu ustupují do pozadí.
Vnitropolitická polarizace ve Spojených státech navíc posiluje protičínské nálady. Obviňování Číny dlouhodobě slouží jako nástroj sjednocení americké společnosti a vytváření konsensu napříč politickými tábory. V takovém prostředí jsou výzvy k intenzivnějšímu dialogu marginalizovány a tvrdý postoj vůči Číně se stává jakousi "politickou korektností".
Snaha o ekonomické a technologické "oddělení" se postupně proměnila v ideologii. Tento přístup předpokládá, že oddělení je nejen možné, ale i žádoucí. Ideologický důraz na soběstačnost však vytlačuje pragmatické poznání potřebné k omezení nedorozumění a chybných kalkulací.
Vzniká tak začarovaný kruh. S úbytkem odborníků na Čínu roste v politice alarmismus ohledně jejího vývoje. Skutečné strategické riziko přitom spočívá v tom, že americká politika vychází ze zastaralých předpokladů, nepřímých dojmů a neúplného pochopení toho, co Čína buduje.
Přímý dialog sice neodstraní všechny konflikty, může je však učinit lépe zvládnutelnými. Osobní setkání pomáhají lépe pochopit priority i červené linie druhé strany. Kontakty samy o sobě nezaručují dohody, ale mohou snížit riziko nebezpečných omylů.
Podnikatelské kruhy i běžní lidé v obou zemích přitom usilují o přátelštější vztahy a hlubší vzájemné porozumění. Místo demonstrace protičínského postoje jako projevu "politické korektnosti" by američtí politici měli častěji navštěvovat Čínu a poznávat její realitu. To je nezbytný krok k odstranění předsudků a stabilizaci nejdůležitějšího bilaterálního vztahu na světě.